Letošní horská výzva byla nad naše síly

Náš první horský extrémní závod jsme přižili ve zdraví, ale bohužel byl nad naše síly.

I tak se s Vámi ráda podělím o nezapomenutelné zážitky a to,  jak jsem celý závod prožívala.

Poslední dva dny před závodem jsme se snažili co nejvíce naspat, protože místo spánku pochodovat po horách asi nebude sranda, a stále jsme přemýšleli,  co všechno si nabalit, aby nám nic nechybělo. S tím spaním nám to ale moc nevyšlo, obě děti měly 39 teploty a v pátek dopoledne jsme se cítili unavenější víc,  než jindy. (V pátek ráno už jsme měli doma indiány dva, i Ráďovi se už objevily první neštovice).

Pátek už byl jenom ve znamení balení, děti jsme zavezli k babičce a dědovi a v 19 hodin jsme vyrazili směr Kouty nad Desnou.

Nemusela jsem řídit, tak jsem se snažila aspoň po cestě v autě na chvilku si zdřímnout, ale znáte to, když chcete a víte, že to potřebujete, tak nezaberete.

Ve 21 hod. jsme dorazili na místo, parkoviště už se plnilo závodníky a lidí na registraci přibývalo. Tam jsme se s našimi kamarády Maresem a jeho parťačkou Petrou rozhodli, že nejdříve odvezeme jedno auto na Červenohorské sedlo (což byla druhá občerstvovací stanice, dle propozic na 25. km závodu).

Už dříve jsme se s Maresem domluvili, že bude dobré, když jedno z aut necháme v polovině trati a tam si necháme jídlo, boty a věci na převlečení. Byla to taková jistota, že pokud bude třeba hodně pršet, nebo pokud zjistíme, že máme na nohách plno puchýřů, máme možnost se převléct nebo přezout.

Mares je už v těchto extrémních závodech mnohem zkušenější a rozhodl se, že nám všem navaří (hovězí vývar, rizoto a nějakou sladkou dobrotku), vše bylo v různých termo miskách a hodně zabaleno, aby nám to i po několika hodinách zůstalo v autě teplé. Na Červenohorském sedle jsme si dali v restauraci ještě gulášovku a pak hurá na prezentaci.

Na prezentaci jsme si vyzvedli čísla, čipy a igelitky ve kterých bylo plno reklamních letáků, mapa trati a tričko. To už bylo okolo 23. hodiny a všude okolo už začali pobíhat závodníci, kteří se rozcvičovali a rozběhávali. Většina z nich měla na nohách tenisky. Původně jsme o nich taky uvažovali, určitě by se v nich běželo líp, než v pohorkách, ale protože napadlo tolik sněhu, raději jsem zvolili pohorky s návlekama. Z těch pohorek jsem ale měla dost obavy, přece jenom jsem v nich nikdy nešla tak dlouhou trať a vím, že v létě když jdu 20 km v pohorkách, tak už mám většinou nějaký puchýř. No ale nebylo moc na výběr, sněhu bylo hodně, tak jsme zvolili pohorky a udělali jsem dobře!

Ve 23:30 start – moc pěkná podívaná, zhruba 500 lidí s batohama, trekovými holemi a čelovkami. Padl výstřel a my jsme ještě s úsměvem pomalu vyrazili. Nikam jsme se nehnali, nechtěli jsme s nikým závodit. První část, zhruba 4 km, se šla po silnici a po rovince, takže to si většina lidí vedle nás ještě povídala a byla to příjemná procházka. Samozřejmě na čele závodu to už muselo vypadat jinak. Ti, co opravdu závodili, hned od startovního výstřelu běželi a prý běželi celou trať. (Popravdě nerozumím, jak v tom sněhu mohl někdo běžet).

Po úvodních lehkých 4 km už se cestička začala zužovat a hlavně zvedat. Nakonec už byla cesta úzká jenom pro jednoho závodníka, takže se vytvořil dlouhý špalír závodníků, kteří ťapali za sebou. Ten, kdo chtěl předbíhat, nebo si na chvilku odpočinout,  musel vyjít z cestičky  a bořit se po kolena ve sněhu. Cesta na první vrchol, což byl Keprník,  mi hodně rychle utíkala, koukala jsem se jenom na boty toho, kdo šel přede mnou, a šla. Zhruba v první třetině kopce jsme na chvilku zastavili a z batohu jsme si vytáhli trekové hole a pak pokračovali dál. Na vrcholu Šeráku se už pole závodníků trochu potrhalo a udělaly se trochu mezery,  chvíli jsme šli sami, chvíli s někým. Jak před náma, tak i za náma všude plno světýlek s čelovkama. Cesta do kopce byla relativně dobře prošlapaná, občas tam byly ze stop udělané skoro schody. Z Keprníku jsme pokračovali dále na Šerák a pak dolů do Ramzové, kde byla první občerstvovací stanice. Když jsme vylezli na Keprník,  říkala jsem si,  že ten nejhorší kopec první části máme za sebou a po rovince a z kopečka to bude v pohodě. Ale to byl omyl. Po rovince a z kopečka byla cesta, kde jsme se bořili po kotníky, někdy i do půlky lýtek do sněhu. Sníh byl sypký a skoro po každém šlápnutí nám noha ujela někdy i o půl metru. Na první občerstvovačku, která byla na 15. km jsme dorazili v čase 4 hodiny a 54 minut, což bylo ve 4 hodiny 24 minut ráno.

Jak vypadá taková občerstvovačka na extrémním závodu? Postavený přístřešek, kde stojí 4 usměvavé holky a doplňují jídlo na stoly. Na pití byl k dispozici teplý čas a studený energetický nápoj a k jídlu tvrdý sýr, salám, rohlíky, musli tyčinky, čokoláda, koláčky a mandarinky. Slupli jsme 2 čaje s koláčkama, do batohu si vzali každý 2 musli tyčinky a pokračovali dál. (Já osobně bych na občerstvovačce uvítala nějaký záchod, aspoň toitoi budku, protože venku bylo asi -5 stupňů :-).

My ale pokračujeme. Vůbec jsme nekoukali do mapy a vydali se za ostatníma světýlkama. To jsme ale neměli dělat, protože zhruba po kilometru se díváme, a ony se ty světýlka k nám přibližují. Začalo nám pomalu docházet, že jdeme asi špatně a musíme se vrátit. No nevadí, naštěstí to byl jenom asi kilometr Další úsek cesty vedl opět na Šerák a Keprník akorát jinou cestou, takže opět velký stoupák. Čekala jsem, že v tomto kopci už příjde první krize. Kopec byl fakt dlouhý, šlapali jsme ho přes 2,5 hodiny. Po cestě nahoru už  začalo svítat a mohli jsme si vypnout čelovky. Za světla už cesta tolik neutíkala a hlavně za světla už člověk vidí i před sebe na kopec, který ho ještě čeká. Cesta na tento vrchol už byla náročnější, ale protože do kopce byl terén tvrdší, ani tento kopec nebyl pro mě krizový. Podle propozic měla být další občerstvovací stanice na 25. km na Červenohorském sedle (kde nás čekalo auto s teplým jídlem do Marese), tzn. jenom 10km od první občerstvovačky. Věděla jsem, že do kopce půjdeme zhruba 7km a pak už by to mělo být 3 km po rovince a z kopečka. Když jsme dorazili na vrchol, měla jsem dobrý pocit z toho, že nám to jde a že další vrchol jsme relativně v pohodě zvládli. Po kilometru chůze po rovince, kdy už jsme se zase bořili po kotníky ve sněhu a na mě začala trochu padat únava, stál ukazatel. Podle mých hrubých odhadů jsem čekala, že bude na ukazateli napsáno, že na Červenohorské sedlo nám chybí ještě tak 2, maximálně 3km. Na ukazateli bylo ale napsáno 8,5km. Na chvíli jsem se zastavila a trochu si zanadávala a začalo se mi v hlavě honit plno myšlenek, kde se stala chyba? Po dalším asi kilometru mě začaly pobolívat záda a únavu, která se začala hlásit o slovo, střídalo rozčarování z toto, jak je možné, že ještě 8,5km, když to mělo být jenom 10km z první občerstvovačky?

Tak jako většina extrémních závodů má i tento závod svoje časové limity. Což samozřejmě chápu, protože není v silách pořadatelů, aby na někoho čekali třeba 3 dny v cíli. Hodinky jsme ani jeden neměli, tak jsme se zeptali jiného závodníka a ten nám řekl, že už je 7:45hod.  Věděli jsme, že na druhou občerstvovačku musíme dojít do 10:00hod. abychom stihli limit. V hlavě mi to hodně šrotovalo, co teď, co když nestihneme limit? A když ho stihneme, má cenu jít vůbec dál? Stihneme potom cílový limit, který byl 24 hodin?

Začala jsem toho mít psychicky plné zuby, nejdříve mě naštvalo, že nesedí kilometry, které byly uvedené v propozicích, a hlavně,  že nebudeme bojovat jenom sami se sebou, ale taky s časem, abychom stihli limit. Začala už jsem cítit i trochu zklamání, že to možná nedojdem. O tom, že už mě bolely záda a kolena,  ani nemluvím.

 

Pokračovali jsme dál a přemýšleli, co teď, co budeme dělat dál. Mám pocit, že jsme šli strašně dlouho, ale ukazatel byl neúprosný. Zdálo se mi, že jdeme aspoň hodinu a podle podle dalšího ukazatele jsme se posunuli jenom o kilometr. Asi 3km před druhou občerstvovačkou jsme potkali známého, který šel naproti svojí dceři, která šla s kamarádkou taky závod, a ten nám řekl, že limit posunuli z 10.hodiny na 12.hod. Tak super,  limit stihneme! Pořadatelé se rozhodli, že limit na Červenohorském sedle posunou, protože tato občerstvovačka nebyla na 10.km od první,  ale 17.km, tedy na 32. km –  přesně v polovině trati. Cílový limit ale posunutý není, takže platí limit 24 hodin. Pro příště vím, že si musím více prostudovat celou trať, aby mě nepřekvapily drobné změny

Co ale ty další limity?

Ještě si pohráváme s myšlenkou jít na další občerstvovací stanici, která byla na Ovčárně ( za dalších zhruba 17 km), tam bychom podle času zjistili,  jestli jsme schopni vůbec dojít do limitu. Spíše jsme ale počítali s variantou, že limit nebudeme stíhat, takže bychom to museli na Ovčárně zabalit. Taky to byla možnost, na Ovčárně sice nabízeli, že pro závodníky, kteří to tam zabalí, bude připravený autobus, který je odveze do cíle. Ale také byla podmínka, že se nejdříve ten autobus musí celý naplnit a teprve potom z Ovčárny vyjede. Což mohlo trvat klidně hodinu, dvě, tři??? A potom ještě zhruba hodina v autobuse? V batohu jsme si nesli jenom pití, náhradní čepici, rukavice, šátek, a nějaké energetické gely, ale nic na převlečení, takže bychom museli několik hodin strávit v mokrých propocených věcech, které jsme měli na sobě.

 

Zhruba 2 km před Červenohorským sedlem už máme ale jasno.  Poslední kilometry se neskutečně táhnou, cítíme se unavení a celkový časový limit závodu je neúprosný. Máme rozhodnuto, že na Červenohorském sedle to balíme. Došli jsme tam v čase 10hodin a 20 minut (bylo právě 9:50hod.), tzn. o 10 minut jsme stihli i původně nastavený limit.  Ale představa, že první půlku závodu jsme šli za 10,5 hod.,  pak bychom si dali zhruba hodinku pauzu na jídlo a odpočinek a pokračovali dál, tak jsme si nebyli vůbec jistí, jestli bychom limit 24 hodin splnili. Popravdě nedokázala jsem si ani představit, že bych se tím sněhem měla ještě dalších např. 14 hodin brodit. Poslední část trati by nás čekala opět za tmy a to bychom šli v místech, kde jsme nikdy nebyli a hlavně z úplně posledních sil.

Po zdolání 32km jsme byli samozřejmě unavení, bolely nás kolena a záda, ale musím říct, že fyzicky bychom to možná zvládli celé. Těžko říct.  Tento závod je samozřejmě o fyzičce, ale hlavně o psychice a myslím, že u nás to byla HLAVA, která nám řekla, že dál už nepůjdem.

Něco málo k výsledkům: na start se postavilo celkem 257 dvojic a z toho dokončilo závod 122 dvojic.

Tady malá ochutnávka závodu.

Každopádně tento náš první extrémní závod byl pro mě obrovský zážitek, na který budu ráda vzpomínat. Trochu někde v koutku duše je mi líto, že jsme závod nedokončili, ale hlava mi zase říká „dobře jste udělali“ 😀

Hluboce se klaním přede všemi, kdo tento závod dokončili, jak před vítězi, kteří to uběhli za 11:07, tak i před těmi, kteří jako poslední dorazili v limitu v čase 23:23.

Vím, že tohle určitě nebyl náš poslední extrémní závod a vím, že jednou ho určitě dokončíme !